Cestování zabíjí předsudky, uzavřenost a úzkoprsost

                                                    Cestování zabíjí předsudky, uzavřenost a úzkoprsost.  

                                                                                                         Mark Twain

Cestovatel, dobrodruh, nebo "jen" turista?

 Komu na těch termínech záleží. Důležité je, že se rozhodneš vyrazit, zvedneš zadek z gauče, oči od mobilu a dovolíš si konečně zase něco zažít. Ten pocit, že pár dní nic nemusíš a necháš se jen tak vést životem, tě neuvěřitelně osvobodí a budeš zírat, že ten svět vlastně není vůbec tak zkažený, jak se všude píše. A stačilo tak málo. Rozhodnout se, zařídit pár věcí, pár věcí si možná naopak odepřít, zabalit si a vyrazit.

K TOMUHLE ODHODLÁNÍ TI GRATULUJI!

Cestovala jsem odjakživa. Jako zaopatřený turista, jako bláznivý dobrodruh, ale i jako žíznivá a hladová cestovatelka. Celkem mladá jsem viděla nejchudobnější chudobu a v ní žijící šťastné lidi, a to můj život velmi ovlivnilo. To, že majetek neznamená štěstí, peníze nezaplatí zdraví a drahé hadry nepřivábí přátele. To všechno mi pomáhalo najít sílu bojovat s bludy z dětství, s pocitem nedostatečnosti a vnitřní nejistotou, kterou ve mně táta celkem obstojně vybudoval. Vždy, když jsem vyjela z domova, jen tak s batohem, cítila jsem, že se můžu konečně pořádně nadechnout a věřit v to, že přece jen něco dokážu. Narostly mi křídla, dech se prohloubil a let mohl začít.

ONO TO NĚJAK DOPADNE

"Ono to NĚJAK dopadne," se stalo mou mantrou. Co se může stát? Vždycky všechno nějak dopadne a jde se dál. Vždy to nějak dopadlo a šlo se dál. Cestování se pro mě čím dál víc stávalo vnitřním dialogem a zároveň zdviženým prstem předtím, abych se nechovala jak nána a vážila si toho, co mám a kde žiji. Že mám kde bydlet, neskutečný. Kolik lidí na světě tohle štěstí nemá? 150 milionů? 150 MILIONŮ? Kolik lidí na světě nemá přístup k pitné vodě? Každý třetí člověk. Každý třetí člověk na světě nemá přístup k bezpečné pitné vodě? Kolik dětí na světě nemůže chodit do školy? Kolik lidí hladoví? Kolik dětí nemá co na sebe? Ubíjející otázky a obavy, jestli jsem si vůbec zasloužila narodit se tam, kde jsem se narodila, mě stíhají dodnes. Nebudu tady psát, co všechno mě napadá a jak snadno a se dokážu dojmout horskou dráhou mých myšlenek a jak v tu samou chvíli bych se nejraději hned odstřelila. O tom zase jindy😊. Tady se totiž bude cestovat. 

Poslední cestu mám v živé paměti. Je to Andalusie. ta nás čeká příště. 

                                                                       Nebo si rovnou nastav odběr blogu do mailu .