Cestovatel, dobrodruh, nebo "jen" turista?
Komu na těch termínech záleží.
Důležité je, že se rozhodneš vyrazit, zvedneš zadek z gauče, oči od mobilu
a dovolíš si konečně zase něco zažít. Ten pocit, že pár dní nic nemusíš a
necháš se jen tak vést životem, tě neuvěřitelně osvobodí a budeš zírat, že ten
svět vlastně není vůbec tak zkažený, jak se všude píše. A stačilo tak málo.
Rozhodnout se, zařídit pár věcí, pár věcí si možná naopak odepřít, zabalit si a
vyrazit.
K TOMUHLE ODHODLÁNÍ TI GRATULUJI!
Cestovala jsem odjakživa. Jako zaopatřený
turista, jako bláznivý dobrodruh, ale i jako žíznivá a hladová cestovatelka.
Celkem mladá jsem viděla nejchudobnější chudobu a v ní žijící šťastné lidi,
a to můj život velmi ovlivnilo. To, že majetek neznamená štěstí, peníze
nezaplatí zdraví a drahé hadry nepřivábí přátele. To všechno mi pomáhalo najít
sílu bojovat s bludy z dětství, s pocitem nedostatečnosti a
vnitřní nejistotou, kterou ve mně táta celkem obstojně vybudoval. Vždy, když
jsem vyjela z domova, jen tak s batohem, cítila jsem, že se můžu konečně
pořádně nadechnout a věřit v to, že přece jen něco dokážu. Narostly mi křídla, dech se prohloubil a let mohl začít.
ONO TO NĚJAK DOPADNE
"Ono to NĚJAK dopadne," se stalo mou
mantrou. Co se může stát? Vždycky
všechno nějak dopadne a jde se dál. Vždy to nějak dopadlo a šlo se dál.
Cestování se pro mě čím dál víc stávalo vnitřním dialogem a zároveň zdviženým
prstem předtím, abych se nechovala jak nána a vážila si toho, co mám a kde
žiji. Že mám kde bydlet, neskutečný. Kolik lidí na světě tohle štěstí
nemá? 150 milionů? 150 MILIONŮ? Kolik lidí na světě nemá přístup
k pitné vodě? Každý třetí člověk. Každý třetí člověk na světě nemá přístup
k bezpečné pitné vodě? Kolik dětí na světě nemůže chodit do školy?
Kolik lidí hladoví? Kolik dětí nemá co na sebe? Ubíjející otázky a obavy,
jestli jsem si vůbec zasloužila narodit se tam, kde jsem se narodila, mě
stíhají dodnes. Nebudu tady psát, co všechno mě napadá a jak snadno a se dokážu
dojmout horskou dráhou mých myšlenek a jak v tu samou chvíli bych se
nejraději hned odstřelila. O tom zase jindy😊. Tady se totiž bude cestovat.
Poslední cestu mám v živé paměti. Je to Andalusie. ta nás čeká příště.